V Anglii je tráva zelenější (Jak to všechno začalo)

Před pěti lety zhruba touhle dobou začalo mému příteli K. kapat na karbid. Teda... začalo to už tak půl roku předtím, v okamžiku, kdy si hrdě odnesl domů fungl nový český pas. Ale teď se jednotlivé kapky slily v nepřetržitý čůrek a ten se proměnil v sílící proud. K. se stručně řečeno zvencnul a už nemluvil o ničem jiném než o tom, že chce žít v Anglii, a kdy se tam konečně odstěhujem.

Bydleli jsme tenkrát v sedmém patře – v půdním bytě v Michli, který se mi jako zázrakem podařilo získat, když jsem se vrátila z emigrace, a ve kterém jsem svého času žila s bývalákem. Nebyl to ideální byt – nevešla se do něj pračka, vařit se muselo v koupelně, do kuchyně zatékalo střechou a v moc pěkných rustikálních trámech uprostřed obýváku se usadila rodinka tesaříků. Ale byl to byt. Předtím jsme s K. strávili několik let v jednom pokoji. Naivně jsem si myslela, že K. ocení nový prostor, který se nám naskytl, ale to jsem se spletla. K. byl v tom bytě prostě zoufalý. Jednak zřejmě duch mého bývaláka nestačil vyvanout tak dokonale, jak by si přál, a jednak, jak jsem zjišťovala doslova za pochodu, patří K. k lidem, kteří mají rádi, když je kolem nich spousta dalších lidí. Spolubydlící v předchozím působišti se ke K. nechovali nijak zvlášť přátelsky, a přece se mezi nimi cítil dobře. Byl rád, když vydávali zvuky, překáželi v koupelně, nechali v kuchyni binec – to všechno byly známky lidské existence. K. už je prostě takový. Náš nový byt byl izolovaný a to se K. vůbec nelíbilo.

Nemluvě o tom, že ČR před časem vstoupila do Evropské unie a jako její občané jsme měli právo bydlet a pracovat v Anglii.

Co mi tenkrát K. předváděl, to nikomu nepřeju. Když jsem prohlásila, že já bych daleko radši zůstala v Čechách, už jsem se v životě nacestovala dost -- a že jestli chce odjet, tak holt se rozejdeme, K. se okamžitě začal sebevraždit (zatím jen hubou, naštěstí): skákal z okna, skákal pod vlak, přežral se jedu na krysy a pak čekal, až mu uhnijí střeva. Trval na svém: chce žít v Anglii – a to se mnou. Jinak nechce žít.

Jako ve špatné komedii si K. zvykl trhat ve vzteku šaty, co měl zrovna na sobě, a tak jsem si připravila stranou hromádku starých, děravých či něčím pocákaných košil a triček a před každou "diskusí" ho přinutila, aby si jedno z nich vzal na sebe. Tím jsme se zbavovali jak vzteku, tak nepotřebného oblečení.

Musím čtenáře upozornit, že nejsem žádná dorota, tiše se obětující a tiše snášející výkyvy nálad svého partnera. Kdybychom spolu nežili už čtyři roky a kdybych K. neznala jako spolehlivého, pravdomluvného, rozumného a vůbec skvělého chlapa, byla bych se dávno začala poohlížet po jiném. Naštěstí jsem vycítila, že tohle je v K.-ově životě skutečně mezní situace a já bych jako jeho partnerka měla stát při něm, ať vyvádí cokoli. Ono tu nešlo jen o cestu do Anglie: rodinná situace v Nigérii se vyhrotila, K. musel čelit útokům staršího bratra Uhunomy, který ho už dobře deset let systematicky okrádal a ještě pomlouval u příbuzných. Taky ho nedávno honili v noci po Strašnicích čtyři hošani silně podobní skinheadům a nadávali mu, velmi nevynalézavě, do vopičáků a černých hub. K. si na podobné věci nikdy nestěžoval, jen mi o nich vyprávěl a smál se u toho. Ale bylo jasné, že si potřebuje odpočinout, potřebuje strávit nějakou dobu na místě, kde není jediný černoch v širém okolí. V Čechách a na Moravě, málo platné, byl pořád tak trochu na výstavě.

Když jednou v podvečer K. přišel z práce, rozbil pěstí zrcadlo a čtvrtmetrovým střepem ve tvaru dýky se bodl do hrudi, usoudila jsem, že je čas. Zalepila jsem mu krvácející ránu (trefil se naštěstí do žebra), naložila ho do auta a odvezla za známou psychiatričkou.

"Omlouvám se, že ruším v tuhle pozdní hodinu," řekla jsem a strčila K. do dveří. "Ale můj přítel se zbláznil."

Psychiatrička si s K. pohovořila, předepsala mu prášky na uklidnění – a pak se obrátila ke mně. "Váš přítel se nezbláznil," ujistila mě. "Váš přítel chce jet do Anglie. A nedovede si představit, že by tam mohl jet bez vás."

K. zuřivě přikyvoval, jako by říkal: "Vidíš to? Teď to máš potvrzený od profíků."

A tak jsme se přichystali na cestu.

Jak přesídlování za kanál probíhalo, co jsme přitom zažili a co jsme se za posledních pět let dozvěděli o Spojeném království, jak se naše představy lišily od skutečnosti, o tom napíšu v dalších blozích. Pokusím se je "vydávat" pravidelně, každý týden v pondělí.

- Iva Pekárková -

Převzato z http://blog.idnes.cz/ se souhlasem autora.

Ivě Pekárkové zrovna v nakladatelství Millennium vychází druhá knížka blogů s názvem Málo černý Varlata.