Back to top

Špatně slyším a vůbec mi to nevadí

Špatně slyším a vůbec mi to nevadí

Poslední dobou začínám hůř slyšet a ujišťuji se o tom stále častěji. Jako třeba tuhle v neděli, kdy do mě manželka vkládá bezmeznou důvěru rychlým striktním sdělením, že mám jít do sklepa pro brambory. Jenomže já z celé věty zaslechnu jenom její konec a to brambory. No a co teď?

Zase ze sebe dělat hluchého a přeptávat se? Kdepak! Zapracoval jsem na vyvinutí něčeho, tolik podobného ženskému šestému smyslu, který mi s problémem už několikrát pomohl. Vycházím jenom z toho, co zaručeně vím a tím jsou v našem případě brambory. Následuje přemýšlecí chvilka a mě napadá. Nabízí se – brambory okrájet, uvařit, přinést, odnést? Kouknu po kuchyni a brambory nikde. Vylučovací metodou tak škrtám okrájet a odnést, zbývá uvařit a přinést. Pro tentokráte mi k následnému správnému rozhodnutí moje prosté IQ  plně dostačuje, proto pro brambory poslušně odklopýtám do sklepa.

Tuto metodu vstříc ženskému šestému smyslu časem jistě dopracuji k naprosté dokonalosti, ale zároveň se vehementně modlím za to, aby to na mně jako na muži, nezanechalo vedlejších opačněpohlavních následků. Čert vem morfologické, ty se pod oblečení schovají, skutečný strach mám z těch hormonálních, projevujících se v následných hysterických projevech.

No nic, život jde dál. I ten můj, ruku v ruce s vědeckým odstraňováním nedoslýchavých nevýhod. Můžou však nastat i situace, kdy se zdánlivé nevýhody jeví jako zanedbatelné až mimořádně  výhodné.

Tak nějak jsem si už zvykl na to, že v televizních sportovních novinách zaslechnu jen výsledky a nikoli už jména soupeřících týmů a v Ordinaci je pro mě doktor Pusenský jedině doktorem Bosenským, zásadní problémy nemám dokonce ani při sledování většiny filmů. Příkladně Barbie filmů ve stylu chichichi, chachacha, kde je děj založen na neustálém křepčení, poskakování a převlékání dospělých dvanáctiletých slečen, kterým ke světové dokonalosti chybí už jenom mozek a řidičák. Ten však nemají jenom proto, že silnice není fialová, tudíž k jejich vlasům a kabelkám, absolutně se nehodící. Takové filmy mi nevadí z toho důvodu, že od nich po vyčerpávajících pěti minutách obvykle odcházím velmi daleko. Podobného významu pro mě nabývají romantické, více než dvouhodinové slátaniny, kde se, obvykle na lavičkách nebo v postelích, vedou dvacetiminutové duchaplné dialogy o hovně, kdy z toho všeho sice slyším jenom každé poslední slovo věty, ale i to mi k pochopení hlubokých myšlenek zamilovaných dvojic bohatě postačuje. Potud mi je můj sluch filmovou výhodou.

Skutečný problém však nastal při Románu pro muže, na který jsem šel do kina z donucení, protože tak sprostou knížku jsem nikdy nečetl a tak se bál, že se v kině budu červenat víc než ostatní. Tedy řeknu vám a neberte to jako placenou agitaci, ikdyž to tak někomu může připadat. Já pana učitele, spisovatele, scénáristu víc můžu než nemůžu, zato Viewegha jako hodnotitele loňského blogového románu jednoznačně nemůžu, … ale k věci. Z důvodu mého handicapu jsem tak kvalitní, téměř němou grotesku, ještě neviděl. Ve filmu nebylo zbytečné věty, co věty, zbytečného písmena a to mi, jako hůře slyšícímu, který zachytil každé desáté slovo, můžete věřit. Děj měl spád, sprostý byl naprosto  lidsky a že to je hodnocení toho nejpovolanějšího z nejnepovolanějších, vám vůbec nemusí vadit. Z filmu jsem sice slyšel všeho všudy asi tak tři desítky slov, ale vzhledem ke knižní znalosti, jsem si to leccos domyslel.  

Zato o pár dní později – pražská Ypsilonka v Pardubicích s hrou Marka Twaina, Vdovou proti své vůli. Tam jsem z donucení nešel, a tak si za to neštěstí můžu jedině sám. Ani takoví herci jako Dejdar, Lábus, rádobyherci Vacek, Jiráň a hlavně Synková, by mi, kdybych byl puberťák, nezabránili k jejich vypískání. Ztřeštěnost, trapnost, jedním slovem - to byste museli vidět. Nebo raději nevidět. A to tvrdím já, který toho naštěstí tak málo slyší, ale nemýlí se v tom, že při této komedii, nebo spíš „trapmedii“, zazněl do přestávky smích jeden jediný.

Já jsem však v pohodě, nad věcí. Na nevýhodu při sledování dobrých filmů se můžu předem knižně připravovat a tak snad ani moc nebudu strádat, když postupem času uslyším poslední slovo každé druhé věty, třetí, čtvrté. Až mě čtení omrzí, budu třeba paradoxně vyhledávat právě ty nicneříkající rozhovory v romantických užvaněných filmech, v kterých celkem o nic nejde. Možná si časem budu zahrávat i s podezřívající myšlenkou, že je režiséři točí ne z neumětelství, ale právě kvůli takovým, jako jsem já.

Zase si však říkám, zbývající čtyři základní smysly mi slouží stále dobře, tak na tom zas tak špatně snad ještě nejsem.

„A jéjej dobrý den pane Káně, já vás asi přehlídl. Také Vás zdravím,“ zmátořím se na poslední chvíli, když při procházce zahlídnu známého.

„Že jste mě nezdravil? No vidíte, a já si myslel, že ano,“ snažím se zachránit trapnou situaci.

„Cože? Že nejste žádný pan Káňa? Tak to promiňte, omlouvám se“ a přes trapnosti bych mohl  být prezidentem.

„Jo že jste pan Viewegh!“ a zkoprníme oba.

Tak když už ani toho nepoznávám, snad abych už začal s popíráním toho, co jsem v předešlých větách napsal. Že by zárodek do pekel se deroucích vyhlídek na zdraví mých zbývajících smyslů a zrakového zvláště? Že už jsem na nejlepší cestě od deseti k pěti, nebo reálněji, od pěti ke třem? Že by opravdu už? Ještě to by mi scházelo a že bude ještě hůř a časem přijdu i o rozum? Ale jděte!

„Tak na shle a těšilo mě, pane, pane, pane Strako!“

- Martin Hatala -

Převzato z http://blog.idnes.cz/ se souhlasem autora.