No, my jsme nebyli jiní ...

http://www.youtube.com/watch?v=I9xntSkZcnc&feature=related

Co my jsme se jen ve škole navyváděli! Ten náš učitel, to byl takový moula. Neuměl to s námi. Pořád nám vyhrožoval a nikdy nic z toho neudělal. Měli jsme ho jen jeden rok, pak snad onemocněl, asi se už nikdy do školy nevrátil. Škoda, byl to hodný člověk. A měl být přísnější.

Tuto příhodu vyprávěl majitel malé restaurace, v které jsme měli sraz. Paní učitelka se po něm přísně svezla očima.

"A vy si myslíte, že je to nějaké hrdinství?" zeptala se a několik lidí se rozesmálo.

"Vždyť jsme byli sotva osmiletí. Rodiče na nás neměli čas, když jsme přišli ze školy, tak rovnou nás zapřáhli do práce. A pak jsme se teprve mohli bavit podle svého. To víte, sem tam jsme rozbili nějaké okno, sedlákovi splašili koně, všelijaké lumpárny jsme dělali. Na dětství člověk rád vzpomíná. Pak přijdou ty roky, kdy vás život utáhne a až jen pracujete, sháníte, vyděláváte, jen aby se děcka dobře postavily do života. Ale užívat si musí. Podívejte, tohle jsem všechno pro ně zbudoval."

Obrátili jsme se, jak naznačil rukou. Kolem dokola byl sice les, ale kolem domu se rozkládal pozemek a na něm všelijaké prolézačky, dokonce i běžecká dráha.

"Nenecháme je nikde lítat samotné. Kousek odsud je dost hluboká tůně, tam už se utopilo několik lidí. Hlupáci, je tam cedule jak kráva, že je tam zákaz koupání a oni tam just vlezou. Dělají si legraci z porybnýho, protože on tu má všechno na starosti. A tak se jim to nevyplatilo Ani si nepřejte vidět jejich rodiče. A nakonec málem porybnýho obvinili, že něco zanedbal. To víte, děcka.  A tam, vidíte tu skálu? Ta má takový malý výstupek a z toho výstupku loni skákali kluci do vody. Prý jim děda vykládal, jak si to v dětství taky užil. Jenomže jeden z těch kluků v té vodě už zůstal. Tři dny ho hledali, než ho našli. A marně se jim říkalo - kluci, nelezte na tu skálu, neskákejte do tý vody, je tam zákaz koupání ..."

Paní učitelka si posunula brýle na nose.

"Poslechněte pane, ale vy nám to tu vykládáte, jakoby to byl nějaký ohromný zážitek. A přitom tu přišly o život děti."

"No, jak vám říkám, celé generace tady dělaly takové blbosti. Tak to vykládají dál, děcka to poslouchají a pak to jdou taky zkusit. Ale to byly jen výjimky, co to nepřežily. Měly holt smůlu. To se musí umět. Víte, on je tam takový výběžek, musí se dávat pozor, aby neuklouzla noha. A skákat do vody, to se taky musí umět. To není pro nějaké břídily," zasmál se.

Tak to vidíte ...

Paní učitelka si povzdechla.

"Když rodičům říkám, že jsou děti neukázněné, že nesledují výuku, že jsou hlučné, tak mi odpoví, na co tu jsme, ať je srovnáme. Jakoby neexistovala v rodině žádná výchova. Však my jsme nebyli jiní, paní učitelko. Ať se pořádně vydovádí, pak budou na to rádi vzpomínat. Ti, co si do života neodnesou následky těžkých úrazů a nebo kteří to přežijí, tak možná budou vzpomínat a budou svým dětem a vnoučatům vykládat, jak si pěkně v dětství zařádili. A aby vypadali jako hrdinové a ne bábovky, tak si ještě k tomu něco vymyslí."

"Ale přehnaný strach taky není dobrý. Děti by se měly na vlastní kůži přesvědčit, co mají a nemají dělat, jinak jim to nikdo nevysvětlí," mínil jeden z návštěvníků.

"Nikdo tu nemluví o přehnaném strachu, ale o tom, že by se děti měly učit opatrnosti. A kdo je to má jiný učit než rodiče. Jenže oni nemají na ně čas. A nebo jim, třeba nechtěně předvádějí sami, co by nechtěli, aby to po nich opakovaly. A pak, když se něco ve škole stane, tak potrestají učitele, že zanedbal dozor. Dnes učit je velké riziko a nevděčná práce."

Asi za měsíc ...

... jsem šla paní učitelku navštívit. Byla zrovna velká přestávka. Nesla jsem ji pár knížek, které si objednala a protože neměla čas si zajít na poštu, požádala mne, abych ji je přivezla. Když jsem otevřela hlavní dveře a vstoupila na půdu školy, přivítal mne řev. Pár kluků se řítilo ze schodů a málem mne porazili.

"Tak co je?" zeptala jsem se a stačila se chytit zábradlí.

"Nemáš se tu motat, bábo," poučil mně jeden z nich. Ohlédla jsem se, jestli poblíž nestojí nějaký učitel. Žádný tam nebyl. Zaklepala jsem na sborovnu. Paní učitelka právě opravovala sešity, dva učitelé se tam bavili u okna a sledovali děti, jak pobíhají po hřišti.

"Dozor na chodbě se už nenosí," řekla, když mne vedla na zahradu, "jsme venkovská škola. Rodiče si přejí, aby byly děti co nejvíce na vzduchu. To víte, oni vzpomínají, jak museli chodit dokolečka o velké přestávce, na to mají špatné vzpomínky. Děti potřebují vzduch a pohyb, aby se vydováděly. Pak přijdou domů a píší úlohy a mají volno. Sedí u počítačů, nebo u televize. Rodiče nemají čas a pak, jsou unavení z práce, aby se s nimi prošli. To víte, taková je dnešní doba."

Je vidět, že to nemá nikdo lehké. Ale děti, potřebují volnost, aby se mohli vyřádit, než začnou mít opravdové životní povinnosti. A škola? Ta se do toho nepočítá. Nějaká ta pětka, však jsme nebyli jiní ... a kam jsme to až dotáhli...

Poznámka autorky:

Naše české školství, které bývalo na vysoké úrovni se mění. A také, pokud se nezmění individuální přístup rodiny  k úrovni, jak dítě prospívá, poznamená ho to velmi trpce do budoucnosti. Asi už nebude ideálem student, který prolézá s odřenýma ušima a cítí se jako hrdina ... myslím, že rodičům i učitelům přibudou velké starosti, jak donutit děti se vůbec soustředit na výuku. Nejsou to jen děti, které nerozumí sdělení v textu. A já osobně nevěřím, že se v blízké budoucnosti v tomto směru něco pozitivně změní.

- Irena Maura Novotná -